Pomlázka je staré kouzlo. Ne hon na dívky
Málokterá lidová tradice vyvolává v současné společnosti tolik emocí jako právě velikonoční pomlázka, v některých regionech spojená nebo nahrazená tzv. "oblévačkou". Pro některé je to zajímavá tradice hodná zachování, pro jiné zavrženíhodný pozůstatek patriarchálních časů.
Lidové tradice, které známe a praktikujeme obvykle považujeme za velmi staré. Ve skutečnosti v dnes známe formě pocházejí nejčastěji z 19. století. Kdy ale v minulosti vznikly, proč a jak původně vypadaly nedokážeme přesně doložit. Nicméně v odborných kruzích panuje shoda na tom, že v případě velikonoční pomlázky, stejně jako oblévačky, se jedná o pozůstatek pohanských, tedy předkřesťanských rituálů, spojených s oslavou přicházejícího jara.
Pro naše předky, existenčně závislé na vnímání a pochopení přirozených rytmů světa, bylo celé období od zimního slunovratu časem radostného očekávání jara. Světlo zrozené uprostřed nejdelší noci pomalu sílí, aby postupně převzalo vládu nad světem. Je to čas znovuzrození, vítězství světla nad tmou, života nad smrtí. V novodobém kole roku slavíme v tomto období nejdříve Imbolc, Hromnice, svátek prvních poslů jara, prvních mláďat a prvních bouřek. Jaro se hlásí nenápadně, ale jistě. Denního světla viditelně přibývá a i když zima rozhodně ještě neřekla poslední slovo, jaro začne být ve vzduchu brzo cítit.
Během dalších šesti týdnů se síly světla a tmy vyrovnají. Přichází jarní rovnodennost. Je na čase setřást ze sebe i ze světa zimní letargii, zbavit se všeho, co nám již neslouží a vstoupit do světlé poloviny roku. Začíná vegetační období, země se probouzí, život v přírodě brzo vzkypí nezadržitelnou silou. Oslavy jarní rovnodennosti jsou proto ve znamení očisty a požehnání všemu živému.
Nic není přirozenějšího než očista vodou. Ať už ji děláme "doopravdy" nebo jen symbolicky, voda je život, voda je čistota. Oblévačka, polévačka, kupačka – jakkoliv ji budeme říkat, nese prastaré poselství Živé vody, očištění před vědomým vstupem do nového, důležitého období.
Země se probouzí. Vlévá svoji sílu do všeho, co na ní roste. Nejviditelněji do větví stromů, které jako zázrakem zelenají a rozkvétají často doslova před očima. Jak lépe si na sebe a vše živé, čemu přejeme růst, přivolat životní sílu a požehnání Matky Země než kouzelným proutkem – právě oživlými větvičkami stromů? 
Pomlázka i oblévačka jsou stará domácí kouzla pro očistu a požehnání hojností. Požehnání ale patří všem, a proto tradice švihnutí kouzelným proutkem stejně jako očista živou vodou patřily všem. Ženám i mužům, domácímu zvířectvu, stromům, polím i zahradám. Požehnání je radost, ne bolest či ponížení.
Oslavy jarní rovnodennosti se v průběhu staletí, kdy se v našich zemích šířilo křesťanství, smísily s oslavami Velikonoc. Svátky se sice (na rozdíl např. od Vánoc a Zimního Slunovratu) nekryjí, ale časová souvislost zde je. Termín velikonočních svátků se odvozuje od úplňku, následujícího po jarní rovnodennosti. Přechod na křesťanskou víru byl v našich zemích spíše pozvolný a lidé s novým náboženstvím automaticky neodkládali zvyky svých předků. Často je pouze modifikovali nebo přizpůsobili v čase. Tak se stalo, že se pomlázka, oblévačka, ale také tradice obdarovávání se kraslicemi, tedy malovanými vejci, přesunula do velikonočních svátků, které našim předkům nahradili oslavu jarní rovnodennosti. Církev se nakonec rozhodla tyto staré tradice, které, navzdory své snaze nedokázala vymýtit, blahosklonně tolerovat. To je příklad velikonočních, ale také řady vánočních lidových zvyků. Všimněte si, že v obou případech se církevní oslavy soustředí do prvního svátečního dne, nazvaného Boží Hod a lidové tradice a veselice do druhého dne – Velikonoční pondělí, resp. sv. Štěpána.
Tradice se v průběhu věků měnily a mění. Nemůže to být jinak. Má-li kouzlo fungovat, musí v každé době dávat lidem smysl. Naši dobu nevyjímaje. Nezáleží na tom, jestli slavíte Jarní rovnodennost, nebo Velikonoce, případně obojí. Dejte pomlázce, nebo oblévačce takový smysl, jaký si přejete, aby měla. Bude to dobře. Pokud pro vás nemá žádný smysl, můžete ji zavrhnout. Bude to také dobře.
